Tohle je čtvrtý, poslední večer tohoto krátkého cyklu. Je v něčem odlišný?
No, on je v podstatě už pátý, jeden byl malinko utajený. Odehrál se na hradě v Kašperku a byla to spíš taková generálka pro menší publikum. A dnešní koncert je jen trošičku odlišný v tom, že nemá pauzu, takže jsou malé změny v tom toku skladeb.
A předešlé koncerty se povedly?
Jo, myslím. že mají stoupající úroveň. Program jsme nově nacvičovali se studenty a moc jsme nevěděli do čeho jdeme, takže až teď, když se postupně rozehráváme, to opravdu zní.
Vy máte neskutečné štěstí na místa, kde hrajete. Vychází to tak náhodou, přirozeně, nebo si taková místa vybíráte a cíleně jdete jen tam, kde je genius loci opravdu silné?
Snažíme se o to. Ale není to jednostranné, někdy to vzejde i z pozvání druhé strany. My se ale hodně často ptáme, když už nás někdo někam zve, jak to tam bude vypadat, protože je to pro nás důležité při samotném výběru repertoáru.
A může tedy místo ovlivnit koncert samotný? Samozřejmě kromě atmosféry a toho, jak se tam lidé cítí nezávisle na vašem programu…
Stoprocentně. Třeba včera jsme hráli v Táboře, pro který byl původní program daný skoro půlroku dopředu. Trochu se vyvíjel a měnil i na soustředění, ale když jsme přijeli do Tábora, zjistili jsme, že akustika toho chrámu je tak dlouhá, že některé skladby by tam vůbec nezněly, takže jsme je musely prostě nahradit jinými.
Specifická je i práce s prostorem Něčínského lomu, kde se před měsícem odehrál jubilejní ročník vašeho festivalu. Jaké to bylo?
Bylo to úžasné, protože tam na tom děláme deset let, takže už se sladili všechny složky, nejenom ta hudba. Udělal se vlastně celý scénář projekcí, akcí na vodě, ohňů. Už tam jsme sebou měli tyhle studenty, které jsme třeba rozmístili podél lomu a po lese a oni nám dělali přirozené zvuky kolem lidí. Do toho se hrálo i na jezeře, kdy Alan Vitouš bubnoval na lodi, flétnista byl na vodě… a my jsme měli svoji stabilní pozici v přírodním pódiu. A pak se střídalo vlastně spousta obrazů – někde to byla až filmová muzika, někde vyloženě písničky… Každopádně už to má vychytanou podobu. A i to počasí nám vyšlo.
Nechci, aby to znělo kriticky, ale mám pocit, že nejste moc veřejně vstřícní. Ani ten festival, ani obecně svoji muziku moc nepropagujete. Znám spoustu lidí, kteří o vás slyší prve a vždycky je u toho napadne, jak to, že vás neznají už dávno. Vy vlastně ani nejezdíte větší šňůry, ani nekoncertujete v jazz klubech… Za mnoho let jsme vás v Ostravě mohli vidět jen na Colours of Ostrava.
To je pravda.
Není to strašná škoda?
Je to škoda. Ale my jsme ještě nenarazili na managera, který by nás obsáhl a tohle zařizoval. Navíc jazzové kluby moc rádi nenavštěvujem, protože naše hudba je hodně poslechová, takže je taky nesnadné vybrat správné místo. No a nemáme prostě nikoho, kdo by pro nás takové šňůry uměl stavět. Tu hrajeme v tradičních prostorách pro lidi, kteří chodí na vážnou hudbu, potom na Colours of Ostrava pro úplně jiné publikum… Problém je tedy asi v tom, že ty kapely, které stojí na pomezí žánrů nebo na okraji alternativy těžko budují rozsáhlé turné. Raději pracujeme na jednotlivých projektech, které se někdy snažíme udat v nějakém celku. Ale myslím, že všechno ještě přijde. My prostě jen nejsme ten případ, kdy se ti muzikanti právě touhle kapelou musí uživit a živí. Fungujeme každý ještě v dalších hudebních tělesech, takže jako Clarinet Factory nemáme zapotřebí se nutně za každou cenu někam cpát, když tušíme, že se tam nehodíme.
Jenže vy nejste ani na Myspace. Proč?
Nejsme, ale čtrnáct dní zpátky jsme si založili Facebook – ten nám vyhovuje mnohem víc.
Docela mě překvapilo, že se mi zatím úplně nepotvrdila domněnka spojená se spoluprací na Eternal Seekers. Ukazuje se, že spousta lidí má Lenku Dusilovou zapsanou z nějakých rockových začátků a o její brilantní a pozoruhodný posun se nezajímají. Proto se zřejmě ani nedostavil tak veliký ohlas a proto jsem se možná unáhlila, když jsem věřila, že po téhle desce (a díky ní) budete mnohonásobně známější. Nějaký zvýšený zájem, zasloužený kus slávy nebo průlet médii neproběhl, ne? Nebo jsem nedávala dost pozor?
Já nevím, jak si lidi představují slávu, ale něco proběhlo. Doposud jsme byli známí spíš jen mezi těmi, kteří poslouchají vážnou hudbu. Nějaký první obrat nastal před, řekněme, sedmi lety, pak jsme se přejmenovali a po téhle desce zaznamenáváme další změny. Myslím, že se povedlo dostat naši hudbu i k zase jiným než našim posluchačům. Že nepřišla sláva mediální, to nám nevadí, ale zásadní je, že máme nové publikum, které se přidalo k tomu původnímu.
A co Spor? Stýská se vám po tom? (více zde:: http://mikulova.blog.respekt.cz/c/114875/Spor-aneb-Dotyky-a-spojeni.html )
No to jo. To bylo hezké.
A nechystáte něco podobného? Máte rádi tyhle konceptuální záležitosti, že?
Máme! To se rodí třeba s nějakou osobou, která přijde s dobrými návrhy… Ale jako konceptuální můžeš nazvat i spoustu našich koncertů, v podstatě i ten dnešní. Pokud chceš vědět, co se chystá, tak na podzim bychom se měli spojit s dj´em a Brněnskou filharmonií, kdy hlavním tématem bude cross-over mezi klasickou skladbou, dirigentem a skladatelem, právě dj´em a námi. A co týče činnosti kolem divadla nebo filmu, dělali jsme hudbu k filmovému materiálu doprovázející velký projekt v Hlučíně, pro Hlučínské muzeum.
V souvislosti s filmovou hudbou mě napadají dvě otázky. Vybavil se mi teď Floex, tedy Tomáš Dvořák, který píše muziku k takovým libostem jako Machinarium, a jeho workshopy. Nechtěli byste si někdy zkusit střihnout teď tak populární živý soundtrack k nějakému filmovému skvostu? A workshopy? Nestálo by za to pořádat třeba hudební školu pro dechaře?
To my bychom rádi. To je ale o tom kontaktu, o nějakém tom impulzu a nabídce, musíme se dostat k člověku, který by s námi . Naposledy se taky vlastně právě takhle narodil a povedl Spor. A film nemáme ještě moc ošahaný, ale určitě by nás to bavilo. A workshopy? To už jsme taky zkusili… (více o projektech zde :: http://www.clarinet-factory.cz/polyfonie-a-meditace-p6.html )
Ještě se musím zeptat na náměty. Nejen při vaší poslední desce mi neustále vyvstává myšlenka, že jsou to zhudebněné sny. Což si můžeš říct u vícero nahrávek, ale u vás je to nadmíru sugestivní, všechny představy v Out of Home…
Jsou to takový malý vnitřní příběhy. Ty náměty berem většinou z různých osobních nálad. Teď mám pocit, že jsme poměrně blízko přírodním námětům. Z poslední skladby se nám vyvinul vlastně takový paralesní jam, který chápeme jako návrat k živočišné podstatě člověka. Ale máme i opačný momenty, třeba skladbu s industriálním motivem… Jsou to takové malé nezávislé abstrakce. Takže sny jsou asi dobré slovo.
Jak si volíte lidi, kteří se můžou podílet na albu? Produkce, mastering …
Zásadně sami, po nějakých dobrých nebo naopak protrpěných zkušenostech. Výborné zkušenosti se studiem Sono jsme měli už díky Eternal Seekers. Je to skvělý a vhodný prostor pro dechy a tamní kluci jsou navíc hodně obětaví, nekoukají na peníze nebo čas. I když dělají spoustu komerčně úspěšných věcí, Lucii s Čechomor apod., nebojí se uhnout a jít i do takové záležitosti zcela mimo.
A jste perfekcionisti?
Stoprocentně (jeho výraz a rezoluce v hlase při téhle odpovědi to potvrzuje). I když nám už třeba někdo řekl, že byl na desce falešný tón nebo arytmickou pasáž, ale my to tam schválně necháme, protože ten moment je perfektní v něčem jiném. Třeba v atmosféře, a to je zásadní.
Poslední otázka: poslední poslouchaná alba? Zaznělo něco cestou sem?
V autech toho moc neposloucháme a té klasiky a hudby vůbec máme v práci dost, takže podobnou společnou potřebu poslechu moc nemíváme. Ale za sebe můžu zavzpomínat… pouštěl jsem si Conchu, etno z Malorky, určitě i nějakou klasiku a taky Jacksonův Thriller… jo a v autě jsme poslouchali dechovku.
Dechovku?!?!
Dechovku.
Dechovku?!
No, jasně.
Nějakou Moravanku?
Jasně, to je děsná sranda. U toho se člověk pobaví…