Být mi o tři, čtyři roky míň a být méně alter-nativní, ty
jejich přikrášlené pseudo-revoluční „dirty“ projevy asi zbožňuju. Ale když už
v druhém songu na albu, New manifesto, ucítím veselé popěvky a riffy jak
vystřižené z euforických vyjemněných indie-kytarovek Britských Ostrovů,
začnu se trochu bát. Tvrdí muzikanti, kteří přesně věděli co a jak, mi ve fantazii
pobíhají po pódiu v barevných cool oblečcích a hopskají před hordou
opilých teenagerů. To už nejsou bílí králíci. Smutné. Už proto, že průměrných a
mírně nadprůměrných skupin pro náctileté je na desítky ( -snad to ty děti aspoň
odvede od kapel typu Rybičky 48…).
Znáte Quo a jeho několikanásobné obměny? Připadám si, jako
bych si před lety tenhle magazín předplatila a teď už měsíc co měsíc vybírala
ze schránky jen to, co z původní „příručky pro použití Země“ zbylo… Může
někdo u nás tak velký jako Sunshine skončit jen jako značka? Budou hrát na
firemních večírcích Converse botek a přebírat Anděly v kategorii
Pop&Rock?
Teoreticky vzato mi po tom nic není (nečekali jste odosobněnou recenzi, že?).
Už při minulé desce jsem naprázdno bědovala a slabošsky čekala na další. Měla
bych jít dál. Jenže jsem je měla ráda, jako málokoho, a hrozně mě provokuje, že
mají pořád tentýž potenciál, jen to špatně balí. Kay v podstatě sám o sobě
nevyměkl, Jiřík to pořád umí, ten „high-sound“ dlouhé kytary tam někde je. A třeba Moon Rats nebo Venom začínají
naprosto skvěle – nekompromisní nakopávačky s vynikajícím nosným nápadem
(zvukovým nebo hmatovým), do toho povídačka v rychlém rytmu. Super. Do
půlky ovšem Kay začne ne křičet, ale zpívat. A když si u jejich nové desky
v klidu sedím, jen kývu hlavou a pobrukuju si „na na na“ s ní jako
kolegové s rádiem v práci, je to zpronevěra (Tokyo Bassline – jen tak
tak další nepromarněná šance). Myslím, že je tehdá srovnal Honza Dědek –
Placebo by byli jako Sunshine, kdyby měli koule. Bez vedlejších konotací – Placebo
je fakt nemá, Suns už taky ne. Taková Dance Fast Die Young zaujme, nutně, ale
je to modifikací klávesových a vložených samplů, ne nářezem, na jaký tady nikdo
jiný nemá. Vlastně bych se nezasadila ani o celkový zvuk desky: vyčištěný,
strhává jenom díky Danovi, který do toho někdy pustí trochu života… A hned
další skladba: Blood is the New Black. Otevírá se zdánlivě jinak než ostatní.
Akorát stačí chvíle a dává prostor pro srovnávání. Sam 41, Green Day a já nevím co ještě… ?! Naděje,
že si najdete na MGKK Telepathy tu svou fatal, není vyšší než 1:10.
V podstatě je jasné jenom to, že pokud si Suns minulou
deskou Dreamer uletěli na spotřebnější verzi a svých nových lidech, nepříčí se
jim vyřvat „We don´t believe in Hype“ a přitom tvořit součást masového mainstreamu,
měla bych jim gratulovat k fantastickému úspěchu a jít se poohlédnout o
kousek dál… Nevíte o něčem?