Založil skupinu Hvězdy,
svazek postrevolučních a prozápadních básníků, výtvarníků a začínajících
režisérů. Nebylo jim dovoleno vystavovat v Národní Galerii v Pekingu
a tak vyvěsili své obrazy na její fasádu. Odvážný počin, který se stal záminkou
pro mnoho dalších závažných kroků (jak skupiny, tak politické a veřejné
kontra-strany). O tom se ale rozepisovat nebudu – jen zde odkazuji a těžím z rozhovoru
kunsthistoričky Noemi Smolíkové v MF DNES (Kavárna,
z 15.listopadu).
Celý tento příběh, a
rozhovor teď znovunalezený, přidal další otázku k těm, které mě již
několik týdnů doprovází po městě.
První z nich možná
vyloudil svou přednáškou režisér, kavárenský povaleč a všestranně talentovaný
vážený člověk, Radovan Lipus. Vyprávěl nám o smutném ostravském trendu a
neschopnosti města. Velice hrubě shrnuto: raději než aby vypsalo novou soutěž
na novou sochu, recykluje sto let staré a nehodnotné kusy a znova vystavuje i
to, co ani snad nemuselo vůbec vznikat. Nadto Ostrava zřejmě nešikovně řeší umístění, obchází potřebu rozvoje a podpory výtvarného umění, nebojí se ozdobit náměstí
i takřka bezcenným starým sériovým kouskem a můžeme debatovat o tom, kdo
vlastně v jejím čele rozhoduje o věcech uměleckých – umělecky citliví
lidé?
Další otázky pak vznikly
z věčného stesku galery-milovníků, kteří nejsou spokojeni s ostravskou
výstavní nabídkou. Ač se podle mne a mého začátečnického a nedlouhého
pozorování situace v Ostravě zlepšila, je na pováženou, zda již dosáhla
kvalitativně či kvantitativně alespoň odpovídajícího standartu, který by měla vykazovat
s ohledem na tato data:: zhruba 330 000 obyvatel, cca 33tisíc
studentů (údaj podle SUS), Fakulta umění, konzervatoř, jedna střední a 11 základních uměleckých
škol.
Tedy: celkový počet „nahlášených
výstavních či galerijních prostor“ se blíží k úctyhodným čtyřem desítkám. Rovnou
polovinu ale můžete vyškrtnou pro naprostou absenci autorských výstav, pro
záměnu s obyčejnými ateliéry s výtvarnými potřebami, pro sto let
starou a stále trvající expozici, nulovou dramaturgii, příšerný stav nebo
vzhled. A pokud budete vyžadovat navíc slušnou dramaturgii, program, celoroční
činnost a přístupnost, zůstane vám jich možná deset.
A i taková bilance se
drží tak tak. Byl zde sice nedávno otevřen nový nezávislý výtvarný prostor,
prodejna a ateliér pod hlavičkou progressdesign, ale městem byla ve
stejné chvíli uzavřena vzácná Slezská galerie, která fungovala velice krátce
jako specializovaná instituce pro expozice zabývající se architekturou. Pokud navíc
víte, jakou budovou disponuje radnice Slezské Ostravy, jejíž součástí Slezská
galerie byla, takový tématický koncept se moc hezky vykládá. Z ničeho nic
ale, po třech velice úspěšných výstavách, jsou najednou dvojvýstava Brasilia a
Slovo muže, které jsou s architekturou úzce spjaty, vyhlášeny v Domě umění
Ostrava. Proč?! Proč ne na Slezské? Níže přikládám odkaz na kompletní rozpis
událostí, které vedly k zániku galerie – město odmítlo spolupracovat se
SPOK (Spolek pro ostravskou kulturu) a celý programový koncept po půlroce chladně
smetlo ze stolu… Nemá smysl cokoli dodávat.
http://slezskagalerie.trojhlavydrak.com/index.php?slezska-galerie=archiv_vystav&jazyk=cz
A jaké otázky to se mnou
tedy chodí: Proč mladí (ale nejen ti) umělci nejdou a nevystavují na veřejných
městských prostorech, v parcích, na zdech tolika starých neužívaných
továrních budov nebo v zapomenutých koutech uličního labyrintu? Nemyslím
tím koncepční, finančně náročné instalace, ale „pouhé volné umístění výtvarna“
blíž k nám. Pokud nejde o trvalý zásah a nehrozí žádné následky příbuzné
s chuligánstvím nápisů na čerstvých omítkách rodinných zástaveb, existují
vyhlášky, které můžou např. sochaři zabránit postavit či položit své dílo na
jakékoli vhodné a vkusné místo? A pokud ne, proč ještě není Ostrava ani jiné
město oživené kouzlem měnících se barev umění lemujícího naši cestu do škol,
prací, domovů? Nevím, kolik lidí už položilo otázku „patří se umění zavírat na
vyhrazená místečka, navíc když často nedostačují?“. Jen vím, že bude Ostrava
evropským městem kultury 2015 – nemohli bychom do té doby začít postrádat umění
v ateliérových archivech a uvést ho do společnosti?