Reklama
 
Blog | Veronika Mikulová

volnost rovnost ženství

Chomáček osobních otázek zbylých po části knihy Simone de Beauvoir Druhé pohlaví.



 

Tak předně mě napadá
tato: Když ne doteď, jak a je vůbec možné opravdově zodpovědět otázku „co je
to žena
“?

Věčné ženství, biologická
předurčenost, fyziologická struktura, bla bla bla … Nekonkrétní mozaika nemotorných
charakteristik, které beztak nelze ani v nejmenším pojmout objektivně či
závazně. Přijde mi to obdobné, jako popisovat lidským jazykem veškeré akcidenty
a podstatu Boha. Někdy marné a vždy dopředu odsouzené k polovičatosti. Zbývá
zjistit, jestli má o Bohu větší pravdu ten, který jej pozoruje z dálky a
nezaujatě, nebo ten, komu je dán dar víry a hovoří s Bohem, o Bohu Bohem a
pro Boha. Ví o ženě zaručeně více žena?

Mimochodem: S.de Beauvoir
naznačuje, že za dob Tomáše Akvinského bylo ženství jasné a průzračně
rozeznatelné. Skutečně? Nebylo i tehdy lehčí a konstruktivnější říct, co žena
určitě není, a tím ji determinovat? A co když v dnešní době už nelze nic
určit přesně? Linie všeho, co mělo řád, se dnes rády rozpíjí a rozpijí, když si
to hodně přejeme. Pokud přesto přetrvává zájem o definování, kategorizování,
pojmenovávání a tím jakési etablované vědění, proč se stejně lačně neptáme i
jinak? Proč muži nepíšou podobné knihy, protože ženy, dnes v tak
výsostných pozicích, nepřiznají, že ani ony neznají odpověď na otázku stejně
příhodnou: co je to muž?

Reklama

A dál: co s tím slůvkem
„druhé“? Druhé pohlaví.

Rozčílila jsem se nad
knihou Osha – O ženě. V úvodu tak generalizoval, zobecňoval a suverénně
prohlašoval, až jsem ji odmítla už po první kapitole. Její hlavní myšlenka
totiž tkvěla v nadřazenosti a podřazenosti. Muž je nadřazen pouze domněle
a uměle. Příroda je feminicentrická a pradávné civilizace uctívaly ženy bohyně –
samozřejmě pro ten zázrak zrození. Akt, kdy svým tělem dáváme vzniknout a
přivádíme na svět nový život, nelze samozřejmě s ničím srovnat. Podle Osha
je ovšem v mužské podstatě zakódovaná nutnost bojovat a vládnout. Zkonstruovali
tedy patriarchát, nechali zvítězit svalovou hmotu a racio a jako klasičtí homo
faber – tvořitelé, vytvořili nový systém. Jejich nadřazenost je vlastně
produktem složitých machinací, kterých se bezpáteřně dopustili na ženách pro
svůj omezený strach. Tak to podává Osho. Muži z toho vyšli jako zlosyni,
kteří se i dnes jen svou náležitostí k mužskému rodu neustále podílejí na
křivdě, která je páchána na nás ženách, chudinkách. Odtud poté tzv. kolektivní
rodová ženská bolest, odtud také oprávněná snaha žen svrhnout muže.

Nesouhlasím. Samozřejmě,
že i na tomto šprochu je kus pravdy. Ale brát to jako obecnou a směrodatnou
teorii dostačující k pochopení celospolečenských problémů? Takové
bagatelizování! Necítím se být obětí. Je na mě cosi společensky pácháno, ale
obviňuji společnost, nikoli muže. O své pozici si rozhoduju sama a nenechám se
spoutat jakýmikoli, byť by vědeckými hypotézami a variacemi na mé osobní téma. Že
má jakési mé předurčení zárodky již v genderové stratifikaci není o nic
cennější teze, než že jsem jaká jsem i kvůli své rodině. Můj společenský status
navíc vůbec neovlivňuje ten privátní. Mohu být dítětem své doby, mohu tuto dobu
i dobu, která jí předcházela a formovala, proklet, mohu se proti vlastní vůli
dívat z donucení na svět, který se mi vždy dvakrát nelíbí. Neposvětím ale
více času hledáním povídek o tom, kým bych měla být, než hledání sebe sama,
svého místa a své opravdovosti. Ta mi totiž dává odpovědi. Říká, že jsem přede
vším ostatním prvotně stvoření, lidská bytost. A jako taková jsem si se všemi
rovna.