Miluju festivaly
mimo letní sezónu. Je to tak osvěžující. Jeden prťavý za všechny: PAF.
Přehlídka animovaného filmu v Olomouci. Svou návštěvností a nákladem
vynikajícího katalogu je minimální, celkově však naprosto unikátní. Člověk
nechápe, proč na podobný festival o pár měst dál přijedou tisícovky,ale tady
jen sotva stovky lidí… Čtyři bezchybně naprogramované dny v působivém,
starém, obrovském a inspirativním prostředí akademické a kulturní půdy Konviktu
(zároveň tvůrčí fakulty Palackého) přináší zásadně jen samá pozitiva a
zajímavosti.
Nemusíte
vytáhnout paty dál než na pár metrů, potkáváte samé milé lidi a když chcete, rozjímáte vedle katedry skřítků
a trpaslíků za poslechu opery – všechno fakta. Jela jsem si tam tak trochu
„utéct“ před nastalým předvánočním shonem a přijela jsem chytřejší, klidnější a
spokojenější.
Jedním
z nejdůležitějších bodů byly besedy s legendárním art-režisérem
Peterem Kubelkou. Víte, proč tak miluje film? Protože je jako víra – když jdete
do kina, jdete jako do kostela. Věřit. Musíte věřit, aby mohl být film více než
filmem, podřadností. A proč tak miluje svou práci? Protože jako režisér může víc
než my ostatní. Může trumfnout přírodu. V přírodě nikdy nezachytíme
tleskající ruce, které vydávají zvuk dřevěných hraček. Ve filmu je možné
všechno – „…svým filmům jsem Bohem, tvořitelem.“
Přistupuje
k materiálu, který zpracovává, výhradně jako k mozaice: poprvé jsem
si uvědomila, jak je tvořena většina dnešních filmů – opět Kubelkovými slovy:
obrazy vám sdělují, co máte přijímat, zvuky vám říkají, jak se máte cítit. Pro
dnešní komerční tvorbu tento jednoduchý model dokonale funguje : dojme vás
slzami, napne smyčci. Co když tuto samozřejmou harmonii narušíme? Co když
Kubelka dokáže tyto priority přeházet? Co když vnímáte zvuky a podrobujete tomu
svůj vizuální vjem? Ano, už to hraničí s transmutací smyslů u Švankmajera.
Oddělí zvuk tleskajících rukou a toto gesto doprovodí kachním kdákáním. Co ve
vás má probíhat řekne obrazem a očekávatelné vždy zamění za na plátně povolený
nonsens. Pustí z rukou talířek, ale na zemi se roztříští šálek. Překročí
realitu a vytvoří nový svět – ví, co může, nebojí se jít dál a dojít nejdál.
Kubelka… První setkání s ním mate. Pojmenujete to opovážlivostí, absurdností
nebo geniálním artem?
A co je vlastní
národní kritika, která se zvedla ve všech uměleckých odvětvích? Na Bienále
grafického designu vás vítá v Slovenské sekci velká teze „Slováci nie potrebují
design” a v několika místnostech se jen střílí do všech tříd obyvatel; v Irské
části PAFu se ve studentských filmech mj. zračí mladistvé rozpaky ze
zakonzervované podoby země (neměnná hudba, nejisté dějiny, ostrovní omezené
samožití); a konečně možná nejlepší snímek letošního soutěžního Ostrava Picture
klání představuje nekompromisně přísná Zlínská polévka, která končí výkřiknutou
pointou: „.. vždyť to nemá žádnou kulturu!” Jako by se stalo pravidlem, že
mladé umění musí vždy z části reflektovat, pokud možno negativně, dění kolem.
Dovolte: přispívá toto „mladé umění” stejně tak svou kritikou a soudným
sdělením jako jinou tvorbou??? A dále: neznamená bezbariérový přístup k tvorbě
u horlivých ztrátu hodnot, které by vznikly u snaživců cestou přes překážky? A
co v tomto případě znamená vzdělanost v oboru – brzdu nebo záruku citlivé míry?
A nemá opravdovou cenu jen to, co vznikne jak vznikalo dílo Čapkovo? Vždy
zaměstnával mozek i srdce (zaznělo v dokumentu Ondřeje Klepky). Myslím, že
samostudium tlaků vlastního uměleckého svědomí, tedy ne jen touhy, by mělo být
počátkem každého počinu. Ano? Ptám se na to všechno, protože mnoho čerstvých
kusů z promítaných pásem na mezinárodním karlovarském Fresh Film Festu vyznělo
žalostně na prázdno, dokonce i pod volnohledem s popuštěnou fantazií.
A to si tam dost
lidí jelo spravit chuť po Uherském Hradišti. Jen ve zkratce: některá z
plánových témat letošní Filmové školy se po pro mě nedostatečně vyjasněném
odvolání Jiřího Králíka, ředitele a duchovního otce dnešní podoby festivalu,
zrušila bez adekvátní náhrady a nová bezpečnostní nařízení fatálně zkrouhla
počet těch, kteří se měli šanci dostat na promítání. Mohlo se snadno stát, že
se i přes hodinovou frontu nedostanete právě na to, kvůli kterému jste přijeli.
Nejhorší potom je, že nové vedení tuhle skutečnost nepovažuje za tak závažnou,
ačkoli návštěvnost prudce stoupá a sedadel jim tedy pochybí dvojnásob. Mezitím
si Králík sestavil koncept svoji „Filmovky” (festival Film nad řekou),
provokativně ve stejném termínu, a boj o publikum nebo lépe řečeno rozhodování
filmových nadšenců v nadcházejícím roce bude nesmírně zajímavé sledovat. Zázemí
a půvab Uherského Hradiště, tradici a zaručeně dokonale barvitý doprovodný
program se Králíkovi asi vykouzlit podaří stěží. Jeho stoupenců je ale dost a
tento rok slibovaná a nakonec neuskutečněná témata si sebou údajně bere do
Písku – to je dobrý začátek. Ti, jimž není po chuti plíživé roztahování a
ubočování Filmovky, dají logicky přednost starému komornímu v novém líbivém
kabátě. A mimojiné se možná ukáže, kolik lidí zajímá i pozadí festivalu a
obsazení jeho vedení. Všem stranám přeji bez ironie hodně štěstí. Povedou-li
nakonec momentálně ne úplně šťastné změny k rozšíření nabídky dobrých událostí
pro filmomilce, ráda si o takovém happy endu zase napíšu.