Reklama
 
Blog | Veronika Mikulová

Spor aneb Dotyky a spojení

Unikátní taneční představení Spor nabízí divákovi víc, než by pro vícečetná pochvalná označení muselo. Mám z něj takovou radost!

Totiž, co také čekat od takového kousku NDM, kde už hudba dalece přesahuje význam slova doprovod. Vždy bezchybní Clarinet Factory napsali tak sugestivní party (místy s výborným užitím Bacha), že byly často dominujícím prvkem celého představení. Tím spíše, jsem ráda, že se jim i Vitoušovi nevyhradil jen prostor pro pobočná tělesa – jejich výraznější zapojení pohybem po scéně, tak, aby získali roli jako osobnosti, nesmírně oceňuji. Budiž to také jeden z momentů, kdy si lze uvědomit, jak inteligentně je tato hra stvořená. Od velice citlivě volených kulis(závěsy, kokony, záclonky) po fantastické kostýmy nebo možná ne novátorské ale výsostně efektivní zapojení zrcadel – to vše dává vzniknout výrazným obrazům (nemluvě o skvostné, velice emotivní statické tečce celého představení). V podstatě si nepamatuju, kdy jsem byla z nějaké scény tak nadšená. Jen těžko se tomu něco vyčítá. I hlavní hrdinové, jakási vyváženost postav a jejich rolí, působí příjemně. Hluboce se pak klaním, pokud jde o postavu Pozlátkohlávka. Pozdě mi došlo s jakou inteligentní, lehounkou nadsázkou a rozporuplností právě on představuje možná esenci sporu a následně povznesení se nad něj.

Jestli mám na něco upozornit, pak jen snad lehký, řekněme, futurismus, který se Myronovi jednou za čas vloudí i tam, kde by byl postradatelný (posledně v Přeletu nad Kukaččím hnízdem, kde mělo ovšem dezinfekční prostředí svůj podstatný účel). Proč se ale tady pouštět do kosmických oblečků, nevím. Narušili jinak snadno domýšlené spojení s přírodou a odvedli linii mimo děj(do slepé uličky). Stejně tak, jako při použití silně moderní hudby a robotického tance v objemově masivním finále. Tendenci k těmto výletům (jako třeba vytvářet techno remixy artificiálních skladeb uprostřed vážného koncertu) jsem nikdy nepochopila, ale u lidí mají většinou překvapivě bujarý ohlas. U mě ale zřejmě právě tyto zdánlivé maličkosti způsobily, že jsem ztratila nit příběhu, jeho smysl, pointu. A pokud jsem se na začátku chtěla ptát, proč by vůbec měl být v takové hře zastoupen i činoherní element, tady si sama odpovídám – držel historii sporu pohromadě.

A ještě k tanci. Vynikající výkony odvedli prakticky všichni zúčastnění. Drobná herecká a výrazová bezradnost ve tváři asijské tanečnice Yuriko Kitamura naštěstí neničila dojem z hrdinky a ona sama jakoby vše plně nahrazovala dokonalými pohyby. Tato podoba tance, ať ji budeme nazývat moderním baletem či nikoli, mi vyhovuje, zproštěna formy a tíhy učeného a zkostnatělého baletu, naprosto dokonale.

Reklama

Co mi udělalo radost největší? Díky Sporu mám za sebou první dobrou zkušenost s projekcí. Neholduji jí, na klasickém divadle mi to přijde jako neseriózní, nepoctivá záležitost, jako šizení. Současný trend povoluje zacházet s ní neopatrně a svévolně, ale mě průběžně pobuřuje od doby, co násilně zasáhla do Carmen v Antonínovi Dvořákovi. Ani použití kamer a přímého promítání ve hře Prolomit vlny Bezručů mi nepřišlo nutné… ale v tomto moderním souboru je to aspoň věc vkusu a experimentu. Ne známkou laciné vypočítavosti nebo neschopnosti vymyslet jinou než pohodlnou a falešnou invenci.Ve Sporu byla použita decentně, pouze doplňkově, smysluplně a opravdu jen jako estetický doplněk jinak jako vždy výtečné práce Davida Baziky. To je jeden z těch, který dokazuje, že řemeslo a práce dobrého scénografa, nejenže přežívá nebo funguje, ale dokonce nadále ohromuje.

Na Spor půjdu znova.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama