Reklama
 
Blog | Veronika Mikulová

smutno

jen takový tichý táhlý vzdech ...



Je to velice prosté.

Pokaždé něco napsat, když
jsem smutná nebo zmatená, můj život by znamenal rozsáhlou tvorbu a skončil by knihovnou.

Vlastně už dávno vím, že
to nepomáhá, ale zřejmě se jakousi profesionální posedlostí po přesnosti slov
zabývá stejná část hemisféry jako ta, která mi přesně říká, jak se v kterém
sociálním situačním hlavolamu cítím. Když tuhle část zkouším utěšit a
přesvědčit o její nepravdě (přece na tom nemůžu být až tak zle, tak to přece
není!
), naplno se projeví, že ona diktuje mě a ne já jí, ovšem když ji nutím
věnovat se jiné činnosti, na okamžik si přestanu uvědomovat, že jsem zůstala
bez šancí, bez východu nebo bez řešení (a aktivuju poslední kus racionality –
vždyť se mám v podstatě dobře, zatraceně!
).

Reklama

Jenže celý život
postrádám takové to malé užitečné kouzlo. Věcičku, která vždycky zabere, dokáže
nemožné, spraví jakkoli chmurnou chvíli. Každý z nás přece ví, že „Tohle
je konec!“ neznamená opravdu takový konec. Ale někdy se musí stát zázrak, aby tenhle
fakt zafungoval. Tak někdo si čekání na něj krátí a jezdí na bruslích, někdo trhá kytky, někdo volá o
pomoc nejbližší sousedce nebo peče, tančí nebo trhá čisté papíry.

Většinou sáhnu po kytaře.
Většinou se mi chce zpívat. Dokonale vím, jak vznikají teskné balady, ač bych
si tuto dovednost odpustila. Jenže ani jemně brnkat ani vztekle drnčet ve
skutečnosti také k ničemu nevede. Když skoro pláču, špatně se mi zpívá a
ani nevěřím, že se prostě něco tak rozervaného jako jsou mé tmavé myšlenky dá narvat
do rozumné kompozice.  V refrénu bych
lhala, že „je to všechno úplně jedno“ a ve slokách vyprávěla o „hloupostech, na
kterých mi nikdy nepřestalo záležet“. Kdo by to poslouchal?

Ano, teď jsem na to
zdánlivě kápla. Hudba, že? Miluju ji. Když o tom tak přemýšlím, často nejsem
daleka tomu, mluvit o ní jako o největší lásce mého života (už jen proto, jak
spolu se steskem vždy přijde i patos
). Může mě probouzet i uspávat, může mi
pomáhat s prací, dodá smysl tam, kde nic plnohodnotného nebylo, umí
dokonce měnit počasí a klidně ji přenechám rozhodnutí, jaký bude celý můj den.

Když je něco moc dobře,
hudba je první, po čem se sháním (v tom nepravděpodobném případě, že na tom již
nemá podíl
). Když je mi žal, odněkud se bere sama, aniž bych si to přála. Hudba
je u mě intenzátor, zesilovač, a to i ve zlém. Připomíná se mi Sia a
její song Breathe me. Když si ji pustím… (proč bych si to dělala?!) …

Ne, to je přece směšné! Pocit, že se mi prohloubením smutku děje služba je jako oživené "tonoucí se stébla chytá".

Poslouchám Siu. Proč? Možná teď vím, že dokud nezněla, mohlo být i hůř. A třeba, že až ji vypnu, bude o něco líp a já vyčerpaná usnu, s nadějí. 

Zítra ráno si přece můžu
pustit něco jiného…

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama