Jsou to zvuky, kanály, proudy. Má-li hudba své poselství, plnost, náladu a duši, ta nová je bezduchá, mrzká. Mechanická, technická. Snad by i mohla mít svůj meditativní rozměr, ale nesměla by být tak zlověstná, syntetická, hluková a vlastně … neživá.
Seděli jsme ve velké, památkové Ústředně VI., vynikajícím a vyzývavém prostředí Vysokých Pecí ve Vítkovicích, o dobrou půlhodinu dřív. A po celou dobu jsme byli nepochopitelně masírováni neustávající vlnou valících se tónových rovin, které byly frekvencí a hlasitostí na hranici snesitelnosti. Po osmé hodině se zhaslo a do týchž trvajících sad začala projekce – různá na dvou plátnech současně. Naprosto nespojitelná s tím, co se mělo po celý večer odehrávat. V krátkých intervalech jsme sledovaly záběry asiatů při jejich typických pracovních úkonech. Střídal se rybolov, vaření, zpracovávání bavlny, sběr rýže nebo čaje apod. Bez jakéhokoli sdělení ve tváři těch lidí. Navíc byl film ponechán v béčkové obrazové kvalitě a připomínal amatérské pokusy o neozvučený dokument.
Z obou rohů prostoru, zpoza místnosti, vystoupili dva saxofonisté a v nepříjemných výškách podpořili už tak dlouho neměnící se produkci. Vystřídali pár tónů, procházeli bez zjevného záměru sem a tam a svým nulovým přínosem pro podobu celých dvaceti minut dovedli absurditu těsně pod vrchol možné stupnice. Totéž následovalo dalších dvacet minut, tentokrát ve variaci s deformovanou hrou na dvě kytary a užitím zpětných efektů. Začala jsem vážně přemýšlet o tom, zda celý cyklus nepojmout raději jako sociálně-hudební experiment a rozhlédla jsem se. Někdo si regulérně zakrýval uši, protože intenzita nánosu, který se snad omylem dostal do hlavní role, překročila cokoli, co někteří z nás kdy slyšeli. Někdo byl v transu, situace navazovala opravdu povedeně stav tuposti. Našli se samozřejmě i tací, kteří vypadali spokojeně, ale po zjištění jejich identity jsem se tím spíš utvrdila, jak je kruh kolem tohoto nového druhu zvukového média samosprávný a uzavřený. Hrdiny se pro mě stali dva mladí lidé, kteří se jako první zvedli a klidně odešli. Po nich se odvážili i další a těch, kteří se rozhodli zanechat pokrytectví a předstíraného pochopení, přibývalo – s očividnou úlevou se shromažďovali daleko od nelibého zdroje. My ještě chvíli zůstali a čekali. Vždy jsem se Ostravských dnů zastávala, už z principu. Důvěřovala jsem velkým slovům organizátorů, kapacit. Ano, je to jeden z nejvýznamnějších festivalů svého druhu na světě, ano je to specifická událost, která se nedá k ničemu připodobnit, ano, Ostravské dny lze označit za slavné, originální i potřebné – naprosto souhlasím s tím, že každá odnož a každá alternativa má mít svůj veřejný život. Jejich sebevědomí a zdůrazňování vlastní důležitosti se mi ale po pátečním setkání příčí. Petr Kotík, ten světoznámý host z New Yorku, uznávaný skladatel a dirigent nepředvedl nic, co by stálo za to šířit. Je to přehnané až přehrávané, nabubřelé nic, na které je dvou orchestrů plných fantastických muzikantů škoda. Nevěřím, že jejich talent a roky studia mají na konečnou verzi podivných a až na nestandardní rytmické překrývání jednoduchých kompozic nějaký vliv.
Chci zdůraznit, že nejsem muzikálně ortodoxní. Ač bez ryze pozitivních zážitků, nevyhýbám se akcím freejazzu, ráda jsem se nechala pokoušet a zkoušet nu-ravem a jsem všemi deseti pro znovuvzkříšení pravého expresionismu. Tohle ale, ač se to možná zprostředkovaně zdá, není ani minimalismus. Je to pro mě samo sebe na umění deklarující změť. Myslela jsem i na Briana Ena, jak napsal Vojtěch Lindaur albínského zvukového futurologa. Možná znáte to hezké vyprávění, jak vznikl ambient a jeho koncept hudby, která není klíčová svým obsahem, ale svým působením a dotvářením nastalé situace. Pokud ale ambient situaci rozvíjí, bere z ní a zpětně jí dává, a pokud ji noise reflektuje, přenáší a prohlubuje, premisa pro novou hudbu neexistuje, slučitelnost s něčím hodnotným popírá a její okleštěný průběh kreativním výstupům brání. Nová hudba současný svět tlumí, roztěkává a dusí. Alespoň tedy soudě podle toho, jak byla předvedena měsíc před začátkem podzimu. A to je děsivé.