Minule mi bylo smutno. Přesto jsem končila optimisticky. Jenže pak jsem si pustila příběhový
film a jako každý jiný, tak dobrý, ve mně zanechal náladu s otazníky. A spustil dialog „já
a ticho kolem“. O čem? Že lidská přirozenost je dnes hodnocená z podstaty jako
věc nepřirozená. Jen takový hloupý malý příklad: pokud je pro někoho přirozené
ptát se v jakékoli situaci na filosofické otázky, málokdy se doví, co by
rád. Nebo já, abych se tedy trochu odkopala: kolikrát už se mi chtělo zpívat
nebo tančit na ulici? A kolikrát jsem to udělala? Kolikrát jsem měla chuť
odvést řeč do veršů, někoho obejmout, usmát se na cizího nebo stát uprostřed
náměstí koukat do nebe? Jsem blázen? A o kolik budu méně šťastná, když si toto
někdy nepovolím? A vy, vy si to dovolíte?
Je to věc sociálního
pokrytectví, je to věc míjení se nálad, neochoty zpomalit rychlý běh nebo nám v odpovědi
a upřímné reakci brání strach z toho, být přirozený (protože ….)? Zvykli
jsme si soudit v kategoriích „normální/nenormální“
a moc nezarazilo, že společenský úzus dal a vnutil oběma těm zvláštním slovům pokroucené
významy. Proč se sakra tolikrát chci chovat přirozeně a normálně, ale ze
zkušenosti raději nejdřív zvážím, co se pak bude dít? Nejde ve většině případů
ani zdaleka o chvíle, kdy by to bylo krajně nevhodné, někoho to pobouřilo nebo
omezilo, někomu to mohlo ublížit nebo kdy bych se dopouštěla čistě jen prostého
egocentrického exhibicionismu.
Vlastně, jak to, že se
učíme o sociálním vytěsňování pro barvu pleti, věk nebo finanční zázemí, ale o
lidské xenofobii vůči projevům jednotlivostí tvořící osobnost se mlčí? Pro
jistotu? Abychom neusvědčovali sami sebe? Nebo proto, že i ty obavy z vnějších
reakcí jsou jednou ze základních lidských přirozeností?? Byl by to velice
logický počátek procesů, který došel až ke konvencionalizaci běžného provozu.
Nechci slyšet nic o tom,
že právě ti, kteří nás přijímají se vším všudy jsou opravdu naši přátelé. To je
samozřejmě skvělá pomůcka a dávno platná pravda, ale mě spíše zajímá, kde se
obavy z přirozenosti kříží a jak slučují s dnes tak populárními
komunikačními a pozor, dokonce i interkulturními komunikačními kompetencemi.
Snažíme se zvládat prvky
naprosto dokonale odlišných kultur a entit, které s námi nemají mnohdy za
mák společného (což je samozřejmě šlechetné a pro některé opravdu potřebné),
ale o poznávání sebe samých a bezprostředních okolností taktéž plných
zajímavých detailů se nestaráme. Je to dospělé?