Groupshow není název, který říká mnoho. Přitom jde o projekt vynikajících hudebníků, kteří o kousek přesahují dosavadní experimentátorství s elektronickou hudbou mezi lidmi.
Groupshow jsou z Berlína – Jan Jelínek vytvořil zvláštní trio s Hanno Leichtmannem a Andrewem Peklerem. Staví své vystoupení na rozházených věcech, zvucích a působení dlouhého kontinuálního transu tvůrců na vnímání posluchačů. Uprostřed sálu rozkládají veliké stoly a na nich desítky krabiček, drátů, přístrojů a pomůcek v neestetickém ale funkčním pořádku. Na toto potom nasměrují kameru, která po celou dobu vystoupení snímá a promítá ruce Groupshow a tahy, které pro vznik čistě elektronických, nekompaktních a nemelodických opusů dělají. V podstatě ale také umístění scény uprostřed prostoru a barevnost a členitost výbavové sekce vyloženě vybízí pro nahlížení přímo "přes rameno" a snahu zachytit, jak co "funguje". Sama jsem se k tomu uchýlila v hlučnějších a tříštěných částech setu. Pohled na pravidelné údery nebo na řádné blikání nějaké součástky se mi stal klíčem k rozkódování šíleného hluku. Jak ale sami umělci ví, pro mnohé návštěvníky jsou okamžiky, kdy sáhnou na bicí nebo část kytarového nástroje a dovolí vyjít nějakému trvalejšímu, souzvučnému tématu, záchranou, potěšením a důvodem, proč vydržet. Proto se snaží držet poměr těchto dvou protipólných částí ve férové hladině. Groupshow totiž nekoncertují hodinu, dvě – na filmovce odehráli 3 hodiny a většinou jdou ještě dál. Jejich nejdelší výstup trval pro mě nepředstavitelných 7 hodin ( zhruba do 6 rána, v Krakově ). Pro interprety samotné je prý délka nedůležitá – ve chvíli, kdy dosáhnou určité hloubky ponoru, čas produkce jako takový zaniká – ne tak pro většinu příjemců. Bylo ale zajímavé sledovat, kdy odcházejí, kdy se vrací, jak se mění pohyby, ohlasy a jaké jsou prožitky během řetězce střídavého souladu a nesouladu, velice zajímavé.
foto:lfš