Komentáře: LFŠ:: Film a hudba

Od: Pavel P. Ries

Pavel P. Ries — Tue, 25 Aug 2009 23:36:41 +0000

To: Veronika Mikulová
Asi jsme si neporozuměli. Nikde nepíši, nic o odmítání, jen se zamýšlím a vnáším pochyby odvozené z vlastní dlouholeté zkušenosti. Mám dojem, že naše doba je těhotná inflací tvorby, kdy se často nectí tvorba jiných, dnes již nežijících, a vzniká povědomí, že vše je možno uchopit a jakkoli s tím nakládat. Mnohdy tak dochází k ponížení původního díla a ne k jeho povýšení. Myslím to nyní obecně a ne konkrétně, i když konkrétních příkladů bych mohl uvést řadu.

Od: mikulova

mikulova — Mon, 17 Aug 2009 21:49:39 +0000

část II
.. bylo, je druhořadé.
A konečně něco k tomu, co jste řekl o konečném a možná ne zrovna šťastném či zdravém spojování jedné hudby s filmem bez následné šance na přepsání našeho záznamu v paměti – takové obavy zdají se mi být opravdu neopodstatněné… Např. Metropolis jsem viděla ve třech úpravách a s přepínáním jsem neměla žádný problém. Pokud s tím někdo problém má, napříště si výlet do kina či na podobné promítání rozmyslí, ale nevěřím, že se zvukové stopy jednoho interpreta natrvalo zapíšou během dvou hodin… A svolení autora? Tak to je snad naprosto mimo hru – to necháme ty staré filmové skvosty ladem, protože se nedovíme, co by na to původní tvůrce řekl? Ne, to ne – je to přece taky materiál, který zraje, má svou svobodu, svůj význam v různých časech, pro různé generace … O kolik bychom byli ochuzeni, kdybychom se jím dnes nemohli těšit? Ne, pane, promiňte … nesouhlasím s vámi. Myslím, že přístup hudebníků je citlivý a uctivý, spíše chvályhodný než hodný odmítání … … …

Od: mikulova

mikulova — Mon, 17 Aug 2009 21:39:57 +0000

dlouhodobě mimo dosah
Dobrý večer! Diskutovat se mi chce, ale měla jsem plné ruce práce s přípravami a organizací našeho festivalu Dokořán (festival.dokoran.info), který se naštěstí neskutečně vydařil … : )
Panu Kneslovi: na Midilidi jsem bohužel už nebyla – odjížděla jsem v pátek ráno. jsem ráda, že jste si to užil a jsem přesvědčená, že i u ostatních tomu nebylo jinak .. midilidi jsou výborní vždycky : )
Panu Riesovi: Vašim velkým příspěvkům bych ráda věnovala mnohem více pozornosti, ale mám jen chvíli, takže ve velké rychlosti jen poznámka: pokud jsem zmínila, že je to snad „úplná novinka“ (nazvučování němých filmů), omlouvám se – pochybila jsem. Zajisté jsem myslela novinka posledních pár let. Co bylo před pár desítkami let už je pro mě zkrátka staré, takže „nové“ berte jako aktuální a v přítomnosti mnohým neznámé. A termín „němý“ film používám proto, že jej tak označujeme všeobecně – např. „éra němých filmů“ jsem slyšela od mnohých kritiků i besedníků – nakolik kdo z nich ví či neví, jak to s nimi..

Od: Pavel P. Ries

Pavel P. Ries — Fri, 14 Aug 2009 22:46:18 +0000

Copak, copak
nepřístupný internet nebo se vám nechce diskutovat?

Od: Jiří Knesl

Jiří Knesl — Fri, 14 Aug 2009 18:01:24 +0000

A co midilidi?
Naprosto geniální – snad jeden z nejlepších zážítku, které jsem na LFŠ prožil, byly rozhodně Midilidi doprovázející Metropolis. Odladěné na desetinu vteřiny, ani oko jsem radši nemrkal.

Nemluvě o té geniální akci, které poté předvedli Midilidi na Míru. 🙂

Od: Pavel P. Ries

Pavel P. Ries — Thu, 13 Aug 2009 12:52:27 +0000

Jo a ještě něco,
myslím, že elektronika mi není zrovna španělskou vesnicí, ale co je to „zdobená elektronika“? S tímto pojmem jsem se zatím nesetkal.
Díky za odpověď.

Od: Pavel P. Ries

Pavel P. Ries — Thu, 13 Aug 2009 00:37:13 +0000

To: Veronika Mikulová – III
Tento způsob se mi jeví ještě diskutabilnější. Hudba sama o sobě má schopnost vyvolávat v posluchači obrazy, představy, reminiscence a to u každého jiné. Mnohdy i jiné než měl autor sám. V okamžiku, kdy k ní dotočím obraz, tedy spojím ji se svými obrazovými vizemi, dopouštím se toho, že si divák bude tuto hudbu již nadále spojovat s viděným obrazem. Pokud obraz natočím na hudbu žijícího autora a s jeho souhlasem, pak je to v pořádku. Pokud uchopím nežijícího klasika, vnutím tím divákovi svoji představu. Já jsem o tento způsob pokusil hned 2x. U snímků Karlovarské obrazy a Vary Karla IV. U druhého snímku jsem požádal o svolení žijícího autora, u prvního snímku jsem si dovolil použít Beethovena a to jen proto, že se nejednalo o samoúčelné použití, ale odůvodněné. Beethoven je s Vary spojen a hudbu pro tento účel nahrál Karlovarský symfonický orchestr živě. Zde se na oba snímky můžete podívat: [http://okodokumentaristy.blogspot.com/2008/10/va]

Od: Pavel P. Ries

Pavel P. Ries — Thu, 13 Aug 2009 00:36:15 +0000

To: Veronika Mikulová – II
Filmová hudba je velmi svébytná disciplína a jedná se mnohdy o velmi těžký tvůrčí boj mezi režizérem filmu a autorem hudby. Něco o tom vím. Hudba, je-li dobře pro film napsaná, mu dává další dimenzi a dokáže často žít i mimo něj. Pokud ji ale slyšíme samostatně, okamžitě si vybavujeme záběry filmu, ke kterému patří, to v případě, že jsme film viděli, což je u filmových hitů většinou. Zde to je naprosto v pořádku, protože tak to tvůrci filmu zamýšleli.
Mám velké pochyby, zda je to v pořádku i opačně. Tedy vezme-li někdo film a udělá k němu hudbu dle svých představ a nežijící autor se k tomu již nemůže vyjádřit. Filmu tak taková hudba může vtisknout zcela jiné vyznění nebo obraz potlačit, což jste sama v jednom případě pocítila.
Navíc tu vzniká podobný efekt, jako u hudby filmové, že si záběry filmu napříště spojím s touto hudbou. Je zde ještě třetí možnost, kdy se na již hotovou hudbu „ušije“ obraz.

Od: Pavel P. Ries

Pavel P. Ries — Thu, 13 Aug 2009 00:35:14 +0000

To: Veronika Mikulová – I
Vaším článkem Film a hudba, kterým se snažíte o jakousi recenzi snah podmalovávat hudbou staré „němé“ filmy, se pouštíte na velmi tenký led hodnocení tohoto snad trendu. To, že sávám slovo němé do uvozovek je záměrné, neboť tzv. němý film, nikdy vlastně němý nebyl. Jednak si vytvořil časem tak dokonalou filmovou řeč na vysoké umělecké úrovni, že zvuk vlastně ani nepotřeboval a potom skoro v každém kině seděl pod plátnem minimálně pianista, který film doprovázel hudební improvizací dle dramatičnosti obrazu. Takže současné hudební doprovody němých filmů vlastně nepřichází s ničím novým. Větší kina ve velkoměstech si dokonce držela menší hudební tělesa a zaměstnávala též něco jako ruchaře. Padl-li na plátně výstřel, ruchař práskl překližkou o židli, hrom se dělal stejně, jako na divadle, a to pomocí plechů. Proti takovémuto dodatečnému „ozvučení“ filmů producenti ani tvůrci nic nenamítali, většinou jej vítali. A to se dostávám k onomu tenkému ledu podobného „ozvučení“ filmu dnes.