Jako první byly uvedeny Orlacovy ruce s Floexem a Libou. Nádherný zážitek. Příběh začíná tragickou vlakovou nehodou, během níž příjde o ruce virtuózní pianista Orlac. Na přání jeho ženy, aniž by to prve tušil, dostává od odhodlaného doktora dlaně právě popraveného odsouzence. Psychologický tlak a strach, který vzbudí dopis se zprávou o pravém původu nových rukou Orlaca následně dovede tak daleko, že zoufalý ničí život svůj i dalších.Film pochází z roku 1924 a patří k tomu nejlepšímu z dílny Roberta Wienea. Floex a Liba pak patří k tomu nejlepšímu českému mezidolí zdobené elektroniky a užití živých nástrojů. Floex je znám především jako autor muziky k hrám Samorost (1,2) a alba Pocustone. Lehce najazzlé, chvílemi minimalistické formy líbivé výpravné hudby se zásahy Liby jako melodika vzbudily naprosto oprávněný a nečekaně obrovský potlesk i uznání. Floex, civilně Tomáš Dvořák, zintenzivňoval výsledný dojem klarinetem, Liba klavírem (velice přesně) a oba si vše detailně doladili. Včetně detailů, které by v tomto případě, vzhledem k aktuálnímu obrazu na plátně, mohly absentovat – zvuky zavírajících se dvěří, klapnutí bot, vzdech procházejícího po ulici apod. Také se dá nakonec říct, že zastínili kvalitu filmu – a to dokonce aniž by na sebe strhávali větší pozornost třeba hutností doprovodu, jak se tomu stalo u DVA.DVA tentokrát nepřipravili kontinuální program, protože jejich úkolem bylo doprovodit pásmo legendárního průkopníka filmu, francouze Mélièse. Koncertní formát jim sice svědčil, protože mohli výrazně přecházet, po celou dobu excelovali svou pro mě i po letech zarážející barvitostí a nápaditostí, ale soustředit se na krátkometrážní skvosty na plátně poté nebylo jednoduché. Mozaiky DVA jsou stejně nádherné jako obrázky v krasohledu a stejně tak pěkně se mění, ale změť kytar, harmonik, foukátek, udělátek, klapek a překrásně tónovaného hlasu Onyprostě pohlcuje. Jindy by to samozřejmě byla čistá pochvala, ale teď je mi líto, že nadšení z Mélièse zůstalo za dveřmi.Něco mezitím předvedli Kazety. Resp. mnohostranná umělkyně Johana Švarcová a Ventolin (občan Doubek) spolu s veledílem Pražský student. O významu Pražského studenta se zeširoka, a nutno podotknout že velice zajímavě, rozpovídal Martin Jiroušek. Úvod o Baudelairovské tématice, postromantismu, poetice Musseta a dalších klíčových a spojitostití ukončil opakovanou informací, že Pražský student je opravdu první čistě filmový motiv. Film jako takový se v roce 1913 stále ještě potýkal s nutností složitě nalézat a hájit svou identitu a právě v témž roce mnohočetně
plodný Hanns Heinz Ewers toto svým počinem revoltoval.
Stejně jako předchozí filmy tedy doporučuju shlédnout a nenechat si žádnou z podobných video-zvukových seancí ujít. artu zdar!