A ještě k té motivaci – vědomí odpovědnosti přece velmi logicky „svazuje“. Např. komunikace mezi dvěma neznámými lidmi někde v rychlíkovém kupé ve vlaku může dojít do neuvěřitelné hloubky a důvěrnosti – protože ti dva lidé si myslí, že se za chvíli rozloučí a nikdy se už nepotkají. Takže to, co si řeknou, nemusí mít pro ně samotné ani pro jejich vztah žádné trvalé následky.

Když si ty samé důvěrnosti mají říci lidé, kteří se denodenně potkávají, jejich dlouhodobý vztah se tím může nenávratně změnit, protože se jeden nebo druhý třeba dozví něco, co není schopen bez vlastní změny přijmout. Nejsou-li na změnu obě strany připraveny, může vztah i ztroskotat – protože najednou ta komunikace nebude možná „ani stará ani nová“. Tímhle často třeba trpí komunikace mezi rodiči a dětmi.

Aneb v extrému: absolutně blízká komunikace je možná jen v absolutní vzájemné nezávislosti nebo v absolutním vzájemném přijímání.

Učitel „zkusí“ jít k žákovi blíž – ale vůbec neví, co a jak dál, je to jeho první pokus. Žák se dostane najednou blízko k učiteli – ale je to jako když vyšplhá na Mount Everest, všude kolem něj je prázdno. Výsledek potom je, že komunikace nepokračuje ani „dole“, v té původní úrovni (protože oba už ví, že ta komunikace „nahoře“ je lepší, nechtějí se k té horší vracet), ani nahoře (protože se tam jeden nebo druhý neumějí dostat, k té náklonnosti se dostali spíš náhodou, vystoupali na Mount Everest, když bylo až příliš hezky).

Přibližování při velmi jiné úrovni je potenciálně nebezpečná záležitost. Ten, kdo je na nízké úrovni, může být pochopením existence vysoké úrovně zděšen. Řekne si: takhle vysoko nikdy nebudu moci žít. Vzdá to – a kvůli sebeúctě se postaví proti (psych. obrana).