Přijmout výše uvedené jako fakta by nemělo být těžké – množství rovin komunikace pociťujeme denně a náhodnost ve spojení znaků (ortografického zápisu) s významem (lexikálním obsahem) byla odjakživa zajímavé. ( Písmenky tak podobné našemu slovu stůl německé stuhl znamená židli apod.) Přijměme tedy i informaci, že klíčovou roli v každodennosti jazyka hrají konvence. Že je zebra místem přechodu, není nic jiného než funkční společenský úzus. A podobných nepohyblivých univerzálií je nespočet. Dynamičtější jsou ale konvence spjaté s paraverbální a nonverbální složkou komunikace. Když vedle vás někdo zamumlá něco nesrozumitelného a usměje se na vás, moc nerozvažujete a pokud to jen trochu jde, reciprocitně mu jeho gesto (spíše než z vlídnosti plynoucí z další konvence) oplácíte. Jak velkou míru pokrytectví to v konečném důsledku produkuje, nechme stranou. Mj. bychom mohli totiž protiargumentovat tím, jak moralizující, mravně agitační nebo aspoň výchovné podobné celospolečenské zvyklosti jsou. A výsledek podobné debaty by byl jistě nerozhodně. Spíš mě ale fascinuje, jak se tyto projevy naučených modelů odsouvají, když jsme ve vztahu, který je důvěrný. Tak jako vypouštíme samotná slova z větných konstrukcí, protože nepotřebují dokončovat, vynecháme často ve styku s blízkým známým i slušnost nebo opatrnost. Jako v umění, to je stejné – výstavní amatér je smířlivý („mě se to nelíbí“), zatímco harcovník je urputný a rozhodnější („nestojí to za nic“). A když půjdu, promiňte mi to, ještě o kousek dál, vidíme to i na školách. Onen zlehčující tón a rodinný přístup, který je teď neustále vyžadován v rámci nových přístupnějších metod a rámcových programů, má za následek očividný pokles autorit vyučujících, dětskou přehnanou soběstačnost a postupný rozpad možností, jak zajistit precizní vzdělání. Jakoby někde prostě vyznání náklonnosti vyvolávalo paradoxně v určité komunikaci její zánik. Nesouhlasíte? Napište mi o tom. A zkuste mi také, moc prosím, vysvětlit, čím to je, že ve chvílích, kdy na tom nezáleží, jsme schopni překonat se dvakrát spíš, než tam, kde jsou motivace mnohonásobně závažnější.
Blog | Veronika Mikulová