„Pokud jsou zákony
výsledkem společné práce a tužeb, nebrat v ohled zákoník a principy
spravedlnosti bylo by jako opovrhovat celým občanským kolektivem“
začíná můj vynikající
vyučující v Kapitolách z myšlení o společnosti, Mgr.Tomeček,
odkazujíc tímto mj. na athénskou společnou obec a na Sokrata. Sokrates byl
Pýthií, jasnovidným a pravdu diktujícím médiem celého starověku, označen za
nejmoudřejšího člověka. Bránil se však skromně podobné skutečnosti, a tak se
vydal na průzkum. Měsíce hledal chytřejšího člověka, než je on sám, ale dokonce
i mezi odborníky na slovo vzaté smutně narážel. „Cožpak si nikdo neuvědomuje,
že myslet si, že vše vím, je cestou k nevědomosti a zavíráním dveří
moudrosti světa?“, ptal se. Sokrates procházejíc se prosil: pečujte o své
duše! Zbavte se pýchy a hledejte dobro a moudrost. Nebojte se nevědět – je to jen
začátek vědění.
Jak se vůči takovýmto
věcem dnes stavíme my? Víme, že nevíme? Ptáme se? A naši zákonodárci? Sami se
bojíme přiznání a od nich, hnaných do kouta, čekáme upřímnost a pokoru? Přenášíme
vlastní občanskou zodpovědnost na ty, po kterých pliveme, a sami nejsme schopni
nadiktovat vlastní hodnoty. Kam to spěje?
Víte, jaké byly čtyři
nejdůležitější ctnosti antiky? Moudrost, statečnost, spravedlnost a uměřenost.
Dnes se moudrost přetavila na informovanost, statečnost na cílevědomou
ambicióznost a asertivitu, spravedlnost, nepohodlná, byla podsunuta justičním
organizacím a uměřenost je pasé. Jakoby už neplatilo, že jak budeme my soudit
ostatní, mohou jednou oni soudit nás. Jednota lidstva byla blábol od začátku,
nebo se nám z toho podařilo udělat kec až usilovným zapíráním svého původu
a postupnou destrukcí země, z které jsme vzešli? Co nám zbylo? Jakou tíhu,
jaký povinný podíl si nosíme sebou vůči všeobecnému blahu?
Co je pro nás společnost?
Cizota. A jak vnímáme autority? Jako vedení. Tedy ´necháváme se vést cizími´ a
roztíráme obsah slova „ctnost“ jako význam básnického archaismu. Kdysi existovala
trojice pojmů zvaná trancendentálie, která byla slučitelná s každým jsoucnem.
Unum, bonum, verum: vše náleží Jednomu, vše jsoucí je Dobré a vše jsoucí je
Pravdivé. Vycházelo se ze souvislosti celého universa, z toho, že lepší je
být než nebýt a že to, co je, musí být svou substancí, podstatou, pravdivé. Zkuste
toto napasovat na dnešní justici, politiku, na mnohé každodenní skutečnosti. Toto
je demokracie? Demokracie bez sebereflexe hyne. Okřídlené „poznej sebe sama“ možná
přestárlo a dolítalo. A praxe ukazuje pomyslný průsečík našich dní – jak
zůstává prázdný, dokud jej nedoplníme o cosi z materie tohoto světa! Jak
to, prosím, souvisí s vyššími idejemi? Demokracie je prý hodnota, kterou
je mj. měřitelná kultura daného státu (alespoň podle metodologie společenských
věd). Jinak řečeno – zřízení, ale i
nezávazně na tom občanská možnost mít a dávat svobodu je jedním ze základních
pilířů obrazného chrámu kultury a vyspělosti národa. Kdyby si toho někdo vážil…
Platón by si tohle všechno nechal člověka těžce vydělat. Opravdu svobodný byl
jen ten, kdo toužil po znalosti „geometrického čísla člověka“, tj. jen ten, kdo
chtěl vědět, co je pro člověka ve společnosti (a pro společnost!) jednoznačně
dobré. V Platónově podání by to nebyla úplně demokracie, ale kdyby, byla
by aristokratická a byla by to dřina – tak zněla vize ideálního státu. Vládnoucí
mohl být vládnoucí jen dokud byl dobrý. Poté netratil svůj status oficiálně,
ale byl mu jaksi sociálně amputován či anulován, jako by se jím nikdy nemohl
honosit. Mgr. Tomeček to vysvětluje analogií s lékaři. Pokud přijdete k doktorovi
a on vás vyléčí, stává se pro vás doktorem i jinak než pro svůj titul před
jménem. Pokud vám nepomůže, jeho pozici a roli doktora reálně popřete a
odmítnete. Stejně jako to sedí na politiky, lze to sloučit i s příkladem občana.
Kdo není dobrý občan, nechť svá práva tratí. Dnes společnost vyžaduje ideál,
ovšem bez práce a ne na úkor pohodlí. Ne na úkor sladké nevědomosti a neomezené
volnosti. A to je nepřípustné. Přemýšlejme.