Dovolte mi otázku. Snad bych si dokázala odpovědět sama, ale
myslím, že z ní něco bude. Platí přímá úměrnost mezi náročností a
uměleckou hodnotou?
Skoro to tak vypadá. Přečtete-li knihu, ani nevíte jak, a
uchopit pointu byla hračka, stěží se o ni bude hovořit další generace. Nebo se
mýlím a komplikovaná poezie není za vyšší formu? Ani pro mladší z nás, pro
mé vrstevníky?
Když symboliku obrazu odhalíte na poprvé a i galerijní štěně
si nemusí lámat hlavu nad významem malovaných křivek, nemůže to být high-art.
Nebo může? Alternativní snímek vycházející čistě z ticha pomalých záběrů
je označen jako umělecký. Nebo umělečtější.
Nechci to zveličovat. Jen chci upozornit na oboupohlavnost
jednoduchosti. Tady snižuje, tady funguje a pracuje efektivně.
Přivedla mě k tomu kniha Gottland, oceňovaný poslední
titul reportéra Mariusze Szcigiela, který u nás přeložila Helena Stachová.
Gottland vzbudil zaslouženou pozornost. Mluvilo se o něm jako o knize, které
bylo potřeba už dávno. Krátkými povídkami prosakující rysy válečné a
komunistické doby Československa jsou neuvěřitelně citlivě podávány,
s postupnou gradací. Je na vás, nakolik se necháte vtáhnout osobním
příběhem známých Čechů (Baťa, Bárová, Trumpová) a nakolik si necháte
připomenout plíživou děsivost a zoufalství lemující životy napříč sociálními
vrstvami.
Vlastně bych se i já mohla zrovna příhodně ptát: je pořád
nutné točit filmy a psát knihy o těch několika dekádách? Zajímá pořád ještě
dnešní teenagery např. 2. světová a je potřebné vychovávat je tím, že ji
použijeme jako reprezentativní odstrašující případ? Opravdu jim tak vštípíme
smysl pro mír?
Například o Wajdově novém filmu Katyň padla i taková slova, že jde
jen o osobní vyúčtování. Nespravedlivé, podle mého. Jeho zaujetí a rodinná oběť ve smrtonosných hrůzách mohla leda tak přispět k preciznosti
zpracování a k důvěryhodnosti děje i použitých fakt.
Ale zpět ke Gottlandu. Jsem prakticky nečtenář. Pro povinnou
četbu a mou lásku k společensko-kulturním periodikům není na beletrii čas.
Ovšem tato kniha mě doprovází už i v tramvaji a nemůžu ji dát z ruky.
A nejen pro to, že Szcigiel dokázal dokonale odhadnout bilanci mezi tíživosti a
atraktivností povídek. Snad je to opravdu zakomponováním do zhuštěných
životopisných linií. Svým stylem je chytrý a brilantní, dává osobní prostor a
konkrétně mě nutí přemýšlet. Nezvedá přitom přísně prst s důsledným pedagogickým
záměrem a nesvrašťuje čelo. Jen předkládá, věří ve svého čtenáře. Snad je
v tom i poezie, pokud jí mínime to, co v ní hledá Vitold Ljaguška –
krása, přesah, zvuk. Výrazově sice neexhibituje, je úsporný, přesný a funkční.
Někdy se ale odmlčí nebo časově odskočí a úvody nebo závěry nechává dlouze
působit. Mám radost z každého dokončení kapitoly. Ačkoli se čte opravdu
hravě, její umělecká a navíc obsahová hodnota tím nemůže nijak tratit. Navíc,
na to jsem narážela výše, můj pocit národní příslušnosti a spoluzodpovědnosti
díky této knize nespí. Možná to v časech plošné integrace a nezvýrazňování
etnicity, z celkového světového pohledu, není od věci. Možná si
takhle můžeme elegantně zopakovat, že opravdu záleží na každém z nás, kam
dojdeme (jakkoli přehnaně to vždycky zní). Možná se s Mariuszem Szcigielem
znova otvírá, Seifertem připomínané, totiž že spisovatelé jsou svědomím národa.
Možná.