Náladu vám neprozradí, musíte vstoupit dovnitř. Uvnitř sebe
to uslyšíte. Nedojde k vám, dotančí do vás. Nedrží se nohama při zemi, ale
poletuje těsně nad úrovní vašich k nebesům vztažených rukou. Klarinety vás
budou houpat, klavír vám zavře oči a na těch snivých plochách můžete věčně
hledat… S písní Pro Lenku byste nejraději vesele vstávali, ale pak začne
Za vodou a bodne to. Jakoby jste slyšeli pomalu padající střepy včerejšího snu
cinkat o ledový vzduch. Lenka slibuje – vyženu
z noci zakletou moc, ale i pro ni smutek
stejně vklouzne do ulic. Její dlouhodržené syté tóny už nejsou jedinou
momentkou, kdy přestane existovat zbytek nahrávky. Chvilinkami přiskřípává hlas
jako Vladivojna, chvilkami je sametovější, zahalená jen za krajkou.
Čím víc je poslouchám, tím víc z nich mám radost. Nejen
z Lenky. Tentokrát není v hlavní roli, jsou vyváženější. Každý
kytarový i klavírní part tam má své nepostradatelné momenty, každý tišší moment
není jen přípravou na následující hlasitější. „Mezi světy“ byly dynamické, byly
nepropustný celek svázaný popěvavou linkou. Tady na mě aranžmá působí jako
mnohem bohatší, snad i právě proto, že už jsme na hranici komorní hudby…
Držím v ruce siluetní booklet a obal a znova se kochám
velkým nápisem Beata Hlavenková. Kdo chodil na živé koncerty, věděl, co Beatka,
jinak schopná aranžérka a jazzová skladatelka, dokáže. Nešlo jen o to, jak
zpívá a hraje, ale co tvoří a v jakých rovinách hudebně maluje. Dlouho
jsem doufala, že jednou dostane větší prostor než jednu píseň a backvokály.
Její a Lenčin hlas harmonizují, melodicky splývají a zase se oddělují
v překrásných tvarech.. Může být, že i pro ni se Eternal Seekers občas
připodobní k Illustratosféře. Ty náhlé tahy nahoru a výš, ta poezie… Totiž
většinu textů přišlo od Bogdana Trojaka, básníka „zpozaolzia“, laureáta
Magnesia Litera nebo prestižní Orfejovy ceny. Jsou krátké a slovně zdánlivě jednoduché,
ale jejich sazba a metaforičnost je mistrovská. Nemají a mají smysl, jsou
abstraktní, ale velice konkrétně. Skrývají epiku, ale sami byste je nahlas
vyslovili jedině lyricky…
Marně se pokouším něco vytknout. Nepřestávám je poslouchat.
Celý večer plní pokoj a ozývají se ozvěnou od stěn i ode mě. Lence klarinety
kolem sluší, klarinety jsou živorodé a hravé. Ony a její magická vyzrálost ji
nedovoluje zůstat jen ve stereotypu dobrých písní, jako se to stalo třeba
Yvonnce Sanchez. Na Eternal Seekers je spojení slova, nástrojů a uměleckého
moudra procítěné a dotažené, žije. To Zahrada Sanchez je jen zvládnutá
přívětivá deska, poslechovka, obrázek. Ale Lenka, Beatka a naprosto geniální Clarinet
Factory opravdu hledali a našli víc. Hledejte taky.