Bylo mou prohrou, že jsem se včas a uceleně neinformovala.
Myslím, že v tomto případě by bylo opravdu lepší být připravena. Pokud jen
zdálky posloucháte o jakémsi obrazově vizionářském Tiborovi Szemzovi, nemáte
šanci myšlenkami zaostřit až k jeho filmu CSoma. Ten byl s velkým
úspěchem uváděn na mezinárodním filmovém festivalu Era Nowe Horizonty loni, dva
roky poté, co se jeho dějiště přestěhovalo z Cieszynska do Wrocławi.
Slovo dalo slovo, vedení festivalu řeklo, co by se jim
líbilo a Szemza kývnul: ano, tak jsem to původně chtěl. Film s živým
soundtrackem.
Szemza se věnuje komponování a kolektování přes patnáct let.
Natočil mnoho alb, podílel se na performačních záležitostech typu Duchampovo
sympózium a procestoval kus světa. Neustále se vzdělává v maďarské
historii, je brilantním tvůrcem a nejen jazzovým či klasickým skladatelem a nic
a vše je mu svaté. Pravděpodobně nejznámější je jeho hudební tvorba
k filmům Traktáty (dokument o Ludwigu Wittgensteinovi) a Angelos´film.
Během jediného roku sestavil dvanáctičlennou formaci, kapelu
se zpěváky, složil opus, veden svou vírou v emocionální smyslovost, a sám
se stal nejen dirigentem ale i jedním z muzikantů. Nepochybovala jsem o silném
zážitku …
Sál zhasl a mé prvotní dojmy byly zmatečné. Nejdřív jsem se
zaměřila na hudbu, zaujala mě neorchestrální kytara. Zajížděla až
k bluesovým vlnám a bavila se velmi kratinkými party, spíše jen pro
pestrost, řekla bych. Důležité byly táhlé a hloubavé smyčce, klavír samozřejmě,
a zpěvy chorálního charakteru. S velkým echem a dlouhým dechem vytvářeli
klášterní dojem, což se k duchovnosti poloviny filmu hodilo. Většinou
kolem čtvrtminuty trvající ploché záběry na 8mm ze statické kamery byly seskládané
do několika párminutových pásem, které byly doplňovány jen na místě tvořenými
zvuky – sama nahrávka zvuky neobsahovala. Až v závěru se do nich zaplétalo
předčítání v neznámých jazycích. Tyto pasáže střídala legenda o Csomovi. Portrétní
ambientní příběh o Sándorovi Csomovi, chcete-li. Fantastický příběh o přemýšlivém
muži, jehož návrat do maďarské vlasti byl dlouho očekáván (marně, dodnes však
platí za slavného „syna národa“). Udělali by z něj krále, ale on se ze své
poutě nikdy nevrátil. „Proputoval celý svět,“ – křížem, krážem – četla
z knihy uprostřed pódia jedna z nejoceňovanějších polských hereček
Krystyna Janda, v černých noblesních šatech. Jak jsem se dozvěděla až po
návratu do republiky, Sándor Csoma není fiktivní postava. Jen o ní málo víme –
proto snad i ona bilance mezi dokumentem a sci-fi, mezi životopisem a
surrealismem. Počátkem 19.st patřil k světovým lingvistům par excellence. Roku
1819 se vydal se na osmiletou cestu do Himalájských vrcholů, hledat kořeny
maďarské kultury a jejich jazyka. Tam poté strávil tři roky a studoval tibetské
svaté knihy. Naučil se jejich jazyku, popisoval jejich písmo a získal slovní
zásobu, díky níž po sobě zanechal mnoho nedocenitelných jazykovědných odkazů. –
Tato fakta jsou ve filmu nadnesená do pohádkových rovin. Dějová linie začíná,
když Csoma slíbí svému příteli, anglickému šlechticovi, že přečte Tibetské
knihy, v nichž je sepsaná plná moudrost světa, a vrátí se, aby mu pomohl
žít. Další úryvky pocházejí ze zemí, kterými Csoma prochází (většinou jako už
slavný mudrc), dokud nedojde až na nejvyšší tibetské masivy. Tam hledí do
klášterních knih bez ustání, celé dny a noci, dokud nepřečte poslední
z tisíce svazků a nedojde zenového stavu osvícení. Tiše a nehnutě vysedává
týdny na okraji světa a splývá s přírodou, což mimochodem patří
v konečném zpracování k nejhezčí části snímku.
Opravdu jsem se nedokázala soustředit na všechny elementy
jako na celek, ale jedině zvlášť. Zpěvy i hudba se mi spojovaly jen s těmi
nejtajemnějšími nebo nejbanálnějšími záběry z hor, které mnohdy paradoxně
evokovaly pocit pohybu, ačkoli ukazovaly třeba jen stojící dítě. Jestli šlo o
toto, je Szemza geniální. Nepohnuli jsme se ani kousek, ale ušli jsme dlouhou
cestu. Samotné složené zvukové stránce se také nedá nic vytknout. Takřka
polovina projekce byla animovaná – právě ta fantaskní, přímo o Csomovi – a
technika vystřižených postaviček pohybujících se mezi vrstvami dalších papírů a
výstřižků působila překvapivě nově a dokonale těšila. Jejich zmíněné nadsazení
a výtvarno otevřelo možnost spojení snu a reality. Dovoluje prolnutí pravdy a
přeludu. A zbytnělo kontrasty v jakých žijeme.
Co se mi nelíbilo? Potřebovala jsem nitku, která by
sešněrovala celou projekci dohromady. Momentky z současných nevyspělých
krajů dalekého Východu až příliš nekorespondovali s pohádkou plnou
nenápadné moudrosti. Ta byla přece barvitá a půvabná, víc, než aby se její
poetika dokázala pokaždé znova srazit jen na němé chvilky ze země nikoho.
Szemza je ve své práci na kolážování projekce a zvuků
vždycky jedinečný. Tentokrát, jak tvrdí, držel se při tvorbě hudby striktně
filmového materiálu, který asi jako by jen melodicky oblékal.
Přišlo vám už někdy, že ani krásný model na krásném těle
neukázal krásu duše?