Vezměme to celé od shora. Ve čtvrtém patře Pražákova paláce
Moravské Galerie byla velká instalace grafitti. Spousta stylů a technik
pokrývajících stěny od podlahy až přes stropní hranu. Na několika panelech
uprostřed se míchala abstrakce s konkretismy: útočné, ideologické, čistě
ornamentní, poetické, vzdušné, přízemní, celistvé, mozaikové, hádankové, rysy,
obrysy, paobrazy, rituální praobrazy i „digitální“ geometrické křivky. Nebylo
to citlivé, takhle to přednést, bez ladu a skladu, ale stejně tak nebylo
citlivé hodnocení paní zaměstnankyně. Zabolí, když slyšíte, jak říká postaršímu
pánovi: „Tam ani nechoďte, tam je graffiti!“ Ještě dlouho brblala, že je to jen
ničení cizího majetku, nevkusné čmáranice, neumění a špinavá zábava pro devianty
(ach ano, deviantart.com). Smutné, že právě tato paní pracuje pro jednu
z nejdůležitějších státních kulturních institucí. Smutné, že si to opravdu
myslí, smutné, že takovéto názory prezentuje a nutí návštěvníkům. Naproti tomu
se v doprovodném komentáři dočítáte přesně opačného pohledu na věc. Street art
tady není haněn, ale vyvyšován. Autor jej vidí jako jeden z mála projevů
čisté lásky k umění. Ti lidé vše dělají inkognito, ne pro slávu, peníze
nebo pohodlí. Velice zajímavý názor – street art je tedy jakási služba lidem.
Autor ho zmiňuje jako výsledek nesobeckosti, sociálního cítění a nezvladatelné
touhy po tvorbě. Není to přehnané? Je to podstata? Jak to vidíme my? Co je graffiti
nejvíc? Potřeba sebevyjádření. Nebo ne? Jde jim o moc? O destrukci? O rebelii,
anarchii, o umění nebo jim nejde o nic. Je asi těžké pojmout graffiti jako
opravdový street art, když zahrnuje stejně tak nevhodné omalovánky na
nevhodných místech jako neškodně umístěné precizní a hodnotné „nápisy“.
Neděláme náhodou proto intuitivně docela rozdíly mezi graffiti a street artem?
Znáte banksyho? www.banksy.co.uk – jeho kousky
zvěčněné třeba jen na fotografiích jsou prodávány za nemalé částky a uznávány i
„odbornou“ skupinou. Jeho identita byla odhalena až nedávno a on sám tomu tak
nechtěl. V jeho případě zřejmě opravdu nešlo o nic jiného než o vzkaz
společnosti. Elegantní sarkasmus, s jakým vyobrazoval dobové problémy
nejen anglického sub-národa, a cit pro práci s masovými tématy pro masy je
ale velice ojedinělý. Nebude to tak, že graffiti zůstane vždycky černotou, pro
tu spoustu odpadů, která se nasbírá pro nekontrolovatelnost sem řazené tvorby?
Nechávám toho. Bienále mělo i mnohem důležitější body.
Přijela jsem nově fascinovaná designem tapet. Oživila jsem svou víru v nezničitelnost
dobré a inteligentní reklamy. Přijela jsem nadšená Ozvěnami Anifestu, nadšená
tím, kolik lidí sedělo ve výtvarných dílnách a nedokázalo přestat vyrábět a
hledat v sobě nové. Také jsem se ale vrátila znepokojená tím,jak svůj
národ vnímají a v čem žijí slovenští umělci. Už při vchodu do slovenského
koutku vás zastaví instalace „Slovensko nepotrebuje dizajn“. V další
místnosti vidíte stádečko ovcí zírajících na zrnící TV obrazovku, v další
čtete velkou nástěnnou studii, jak otupit smysly a vnímavost člověka a udělat
z něj nekreativního, konformního občana. Nad každým průchodem pak visí
velice ironizující a obviňující přepracované státní znaky – slovenský mozek je
dokonale ochromen věcmi jako alkohol, maso nebo hokej… Koncept celé kolekce je
nesmírně úderný. Po mediální kauze, která východním bratrům zkrátila řetěz
demokratického hlídacího psa, de facto téměř zabránila novinám tisknout svobodnou
objektivní pravdu a donutila je publikovat i lež, je tohle poslední kapka.
Nebýt jejich slušné hudební scény, když ani o filmové se mluvit nedá, začala
bych za ně držet pravidelné minuty ticha.
A naposledy jsem si odvezla zájem o autorku mnoha přednesených
glos: Gertrudu Stein, původem americkou spisovatelku, feministku a mecenášku
žijící ve Francii – to ona pojmenovala „ztracenou generaci“ meziválečné doby,
to ona dokázala najít odpovědi, kde ji někteří ani omylem nečekali. V její
zvláštní knize „Křehké knoflíky /Předměty – Jídlo – Pokoje“ objevuju velice
specifickou inspiraci. Ví neskutečně hodně o potěšení z textu a ví dokonce
i „How to write“ (1931).