-123min. ze svého
vrcholu nikdy nesejdou, když tak podniknou jen hřebenovku. I tentokrát se
samozřejmě vydali na výlety
k funky, orientu, pyrenejskému glancu a dál. Ale jejich rukopis a nabitá hra
je příliš příznačná, než abyste měli s Dreamem pocit něčeho „cizího“. (Díky
Bohu!)
Navíc díky neskutečně četnému koncertování a navrch
akustickému turné Bíny se dokonce přihodilo, že si s nimi při úplně prvním
poslechu alba polovinu písní zpívám… Ale jistě, od řadovky Mom uplynuly téměř
čtyři roky, takže některé věci, rodíc se v průběhu, už jsou na živu vážně
déle! Jak se ale ví, skladby Minut mají trvalou sílu. (Žádná jejich deska se mi
nikdy neoposlouchala).
Dream je uvolněný (atmosférou), hitový (motivy) a radostný (clever
boy)… Má takový titul, povahu i účinek. A je to, jak jinak, opět a právě jen
jejich poctivostí, citlivostí, jejich fenomenálním talentem, zběsilou energií a
nenapodobitelnou hrou. Rozcházím se s názorem kapely, že je deska „hodně
jiná“. Naprosto s nimi ale souhlasím, že na ni odvedli neskutečný kus
práce. A zvolený způsob nahrávání, zdá se, je bezchybný a ještě lepší než
posledně. Naštěstí se pořád drží dál od
experimentování s elektronikou a snah dobarvovat materiál desky o neživé
nepravosti. (viz. rozhovor)
Jedinou novinkou, která je na desce okamžitě znatelná, je
použití speciálních hlasových momentek (v Self-implosion nebo You can´t hide
love), které ještě více oživuje groovy tón. Čajovnickou skladbou je magická, omamná Sol.
Otvírací Subterranean wonderground je
naprosto nejžhavější vychytávka. Při Self-Implosion se nadzvedáváme stejně jako
kdysi u Hey, Son. A závěrka alba je dost rychlejší a dost tvrdší než na jaký
dojezd jsem z desek zvyklá, ale tentokrát to nebudu házet na Dvořáčka.
V něm jsem se totiž dost spletla. Nejde o rockového bubeníka, ale všeuměla.
Je to vtipný a nejschopnější chlapík, který posunul možnosti kapely ještě o
kousíček dál, všemi směry.
Rozplývat se znovu nad souzněním vokálu Bíny a kytary, nad
prožitkem, který je v jejich hudbě hmatatelně přítomný a nad luxusním
vyhráváním s Janáčkem se tady nebudu – to málo, co neprožijete nebo neuslyšíte
přímo z desky, třeba o tom, jak Zdeněk vybírá své kytary nebo jak jiné to
bylo ve studiu, si můžete přečíst v rozhovoru uveřejněném na serveru ov-kluby.net (od 4. 11.) .