Reklama
 
Blog | Veronika Mikulová

Problém interpretace

Interpretace v sobě vždy nesou cosi zavádějícího, nejasného, otevřeného, provokujícího. Snad proto, je s nimi takový problém, nejen ve veřejné komunikaci, ale kupodivu i v individuálním rozměru. Je toho důkazem opomíjení některých částí geniální výstavy Pavla Büchlera v DOXU, v tuto chvíli po právu nadprůměrně hodnoceném centru. Kolik jednotlivců proteče novou mekkou moderního umění, aniž by otevřelo oči a mysl?

Tak jako u spisovatele je vlastně ohromný úspěch, hádá-li se čtenář s knihou (neeeee! nesmí umřít, prosím, nechte ji žít!), je stejně tak významné, když začne pozorovatel přemýšlet, jak by dílo zpracoval on. K tomu je ale potřeba znát jádro, gró, osud, pointu… V mých očích je jakýmsi necitlivým znevážením autorovy tvorby a snahy, pokud nám nestojí za to, číst jeho další myšlenky, jen si prohlédnout to obnažené nasnadě.

Strávila jsem v DOXU celý den. Jedna z pilířových myšlenek celého prostoru a jeho aktivit je dobře znatelná. Nezastupitelnou roli (přeš. po zrušení brněnského Design Centra) má DOX hrát také jako místo setkávání názorů, jako platforma přinášející podněty, ideály, vkus i nevskus s cílem zapojení všech a všeho. Zvládá to skvěle.

Poplatný této myšlence je svým způsobem i Büchler. Mnohé z jeho kusů nepotřebují vysvětlení, fungují a obratně vykreslují sebe samy i bez berliček. Jiné ale ponoukají k spoluúčasti, jsou postaveny na malém tajemství, na malé skrytosti, která by měla aktivizovat. Co jsem pozorovala, jde to ztuha.

Reklama

Jsem srozuměna s tím, co dokáže dílo bez průvodního textu či pomocné ruky. Nápovědy na výstavě Labyrint světla dokonce vizii/záměr/radost z výstavy až ničí. Ale v některých případech shlédnout film v původním japonském znění a schválně nesledovat titulky nemusí být šťastné rozhodnutí.

Také zastávám teorii, že je možné dosáhnout shody v rámci předmětného, kognitivního, racionálního dialogu, mnohem spíše než v rámci opojného, subjektivního seznamování se s dílem. Nadindividuální aspekt a vedení samotného autora ale může být potřebný. Myslím, že mezi formováním konečného kritického postoje a procítěním, pochopením a iracionálním nahlídnutím existuje korelační vztah, který má při správném poměru gradační účinek. Jistě, v případě Pavla Büchlera, abych se nevzdalovala, jsou tlampače lemující se i v interiéru i exteriéru budovy interesantním počinem samy o sobě. Teprve ale průvodní text jim dodává skutečnou váhu. Tento text je tady doslova podsouván, proto nelze říct, že by návštěvník netušil, že je k dispozici. A nevěřím ani tomu, že by snad tolik věřili vlastnímu úsudku a tolik se báli zásahu vnějších vysvětlení. Vždyť si to můžou nejprve prohlédnout a poté číst! Ale ne, ne, spíš jde o nevděk, spíše jde o lenost, o povrchnost. A tu se najednou ztrácí podstata a význam interpretace ve prospěch nenáročnosti výstavy. Jak malé procento se zastavilo u oken ve čtvrtém patře, aby se podívalo na jeden z nejlepších kousků výstavy … Tam už jsem, a to ráda přiznám, ani já nechtěla číst, ale jen proto, že jsem interpretaci a úděl těchto instalací pochopila. Pochopila z předešlých autorových poznámek, z předešlých částí výstavního článku. Právě proto, že jsem naslouchala, nechala se jím odevzdaně vést, všemi patry až k těm vzdáleným oknům. A stát tam, nahlížejíc na svět skrze Kafkův text, byl nepopsatelně mocný zážitek. Nejít po textu, nelistovat, nečíst, naopak mít ho jako prizma, nechat se unést neporozuměním, přijmout s pokorou svou nicotnost před velkým záběrem natištěných slov a v prosvětlení uchopit střepy vět myslí, nechat si je zaříznout do dlaní. Vnímat od této chvíle Kafkovy knihy jako soubor křehkých okenních tabulí. Mění se jejich transparentnost, mění se jejich popředí i pozadí, můžou být nečitelné, rozbité, přesto vždy něco ukazují…

To je má interpretace.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama