Reklama
 
Blog | Veronika Mikulová

Mr. Nobody aneb Jak reagovat na přiznanou neschopnost?

Horší film není ten, u kterého usnete, ale ten, který Vás nepustí a pod rouškou výjimečného zážitku deptá (až přes dvě hodiny). Samozřejmě, mohla jsem odejít, ale nemám to ve zvyku – je pro mě typické, a taky to často říkám, že doufám, doufání umím, doufání mi jde. Tak jsem doufala a shlédla novinku v distribuci AČFK až do konce. A naneštěstí, a to se mi ještě nestalo, délka mého následného hořekování trumfla délku filmu.

Nemyslím si, že musí být člověk nikterak vnímavý, aby si všiml, jak urputně se současní tvůrci snaží (za každou cenu) najít nové postupy. Stará filmařina je bůhví proč pasé, nehraje se na poctivost, ale trendovost, a jako všude jinde, i tady ustupuje obsah formě. A kdejaký film si dneska hraje na invenční, intelektuální a alternativní – zklamáni, že s Mr. Nobody to není jiné? Pro mě to bylo taky nepříjemné překvapení, už od samotného začátku…

Netuším, odkdy přesně se s tím častěji operuje, ale ve zvýšené míře to zaznamenávám třeba od přelomu tisíciletí – první snímek, který si sama s takovýmto úvodem vybavím, je asi Amélie z Montmartru (a to je rok 2001). Jde mi o sekvence, vstupní vložky s vypravěčem a rychlou, zkrácenou seznamkou.  V Amélii způsob, jak krásně a efektivně podtrhnout kouzlo specifických maličkostí, se dnes mění v způsob, jak zaplácat první část filmu čímsi „originálním“ a přitom nechat odříkat hlas v pozadí vše podstatné, které by divák jen na základě režisérského talentu nepoznal, nezachytil. Strašně smutné, že? Ale budiž, na začátek se odlehčení hodí – pohráli si s barvami, světlem, ostrostí, pohráli si i s dětmi a rodiči. Ale i dále se vkládané klipy stávají pro film nutností – byť to prezentují jako onu kýženou invenci, jde o prosté berličky. Běh filmu sám o sobě není dostatečně vypovídající, takže nechají hlavního hrdinu, aby (opět bohužel jen rádoby) klíčové a zajímavé myšlenky celého tématu vyložil sám. Několikrát se objeví zahleděný přímo do kamery a vytváří jakási intermezza – vypravuje o dimenzích a rozměrech časoprostoru, chvíli odborně a chvíli polopaticky, s podporou komerčně laděných „dokumentárních“ vizualizací zachycujících vesmír, hodinové stroje, embrya atd atd … Asi jsme si neměli díky šikovnosti střihače a zázračnosti nasnímaného života všimnout, že mluví o ničem. Že celý film je o ničem. Jistě, z traileru to vypadá nadějně. I já věřila, že téma „volby a možnosti“ je dobrým základem dobrého filmu. Ale zůstalo pouze u toho, pouze u slušného námětu, který režisér a scénarista v jedné osobě – Jac van Dormael, přitom filmař s výbornou pověstí, zpracoval uměle a kostrbatě, jako amatér. Skoro to vypadá, že propadl jakési schizofrenii, paranoi, obsesivní nesoustředěnosti. Belhá o explicitních textových (!)vsuvkách, protože ví, že jím žádané by pod nánosem moderních postupů nevyniklo? Proč už, proboha, nemůžeme nechat mluvit film samotný? Proč už nemůže příběh znamenat děj, proč už děj nemůže bavit a proč už z činů, pohledů a okolností hrdinů nemůžeme sami číst?! Zuřím. Bude se film dál snažit křečovitě a násilně překročit co je mu bytostně vlastní? Vyprázdní nakonec obraz i jeho okolí a nechá pod ním katalogizační popisek?  Zapomene na filmovou řeč náznaků, neukázaného, tušeného a skrytého? Zaprodá identitu a uměleckost pro přeplácanou tiskovku a kasovní zisk? Odmítám. Odmítám se na to koukat.

Reklama

A myslím, že ani vy nemáte dvě hodiny strávené tímto filmem zapotřebí. Jared Leto je sice okouzlující, ale abyste si ho užili, stačí se přiblížit Marsu… (www.youtube.com/watch?v=_EcX4OtLWVs ) Snad kdyby Mr. Nobody netrpěl všemi neduhy soudobých proměn filmu najednou, vzala bych ho na milost. Ale takhle mu tu smrt přeju.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama